Ejhle, auto…

3klucanina_nahoreJsou velké cesty. Do hor, do divočiny, na druhý konec světa, za obzor. A pak jsou ty malé, každodenní. Třeba do školky.

Šli jsme dnes s Kubou dřív než obvykle. Co máme doma Loupežnici (narodila se v srpnu, takže jsme si letos o prázdninách užívali spíš těch malých cest, než těch velkých), zvládáme se do Kubovy lesní školky dostat zřídkakdy na devátou, většinou jdeme až na desátou. To máte tramvaj, přestoupit, trolejbus, pak nahoru lesem. Lesní školky v centru města se z nějakého záhadného důvodu nedělají, takže nám to trvá, dojet do kohoutovické obory. A já pak s miminem v šátku zpátky do města domů, dobré dvě hodiny. Ještěže mám práci, kterou nemusím dělat v pevně stanovený čas.

Pokračovat ve čtení „Ejhle, auto…“

Reklamy

Vlci v horách? Ne, děkuji, raději dron

20171105_134549„Kubo, jak se ti líbilo v Beskydech?“ ptám se děcka, když se vracíme vlakem z víkendového školení rysích a vlčích hlídek. Hledat stopy velkých šelem, rozebírat jejich hovínka, vyprávět si o medvědech, to je přece sen každého dítěte!

„Líbilo. Nejlepší bylo, že jsem našel ten dron!“

Ano, ten dron. Když jsme se vrátili v sobotu večer z lesa, ležel u kontejnerů za chatou porouchaný dron. Kubovi zasvítily oči. Nebudu si nic nalhávat, takhle nadšený nebyl ani z liščího trusu, ze srnčích stop, a vlastně ani z té sněhové koule, kterou jsme se na hřebeni hor koulovali, takhle v půlce podzimu dost vzácnost. Pokračovat ve čtení „Vlci v horách? Ne, děkuji, raději dron“

Kdy je nejlepší vyrazit na Sněžku

boruvkyV pátek bylo azuro. Babí léto na horách, rezavé borůvčí, borůvky obrovské a sladké a úroda jako ze skleníku.

V sobotu ráno mlha a vítr, předpovědi z různých serverů se předháněly, kdy a kde začne pršet dřív. Na Sněžku jsme vyrazili krátce po osmé, protože kdyby měla pravdu ta nejdrsnější z předpovědí, znamenalo by to, že nás to sfoukne dolů už kolem poledne. Nesfouklo. Ale bylo to o fous.

Cestou k Luční boudě z Výrovky nebylo vidět vůbec nic. „Hele, támhle něco svítí,“ všiml si Kuba jako první – letadlo? Ještě dva kroky. Lampa na skále? Že to není skála, ale střecha Luční boudy bylo vidět, až když jsme stáli pár kroků od ní. Pokračovat ve čtení „Kdy je nejlepší vyrazit na Sněžku“

O lodi, vařečkách a hranicích

 

lod_kalichHranice máme jen ve vlastní hlavě. Ne, že by to člověk nevěděl. Ale stojí za to si to připomínat a v konkrétních situacích si je uvědomovat, osahávat, posouvat.

Strávili jsme s Kubou týden v ráji. Na táboře v České Kanadě. Se skvělými lidmi. Hned první den mě pohltila kuchyň, jak se mi to tak s táborovými kuchyněmi stává. I Kubu, motá se kolem mě a prozkoumává spíš náčiní, než zásoby. A objeví obří vařečky. „Hele, mami, pádla! Ještě potřebuju loď!“ křičí a hledá loď. Pokračovat ve čtení „O lodi, vařečkách a hranicích“

Co jsme neviděli v Nízkých Tatrách

20170706_120017Je to pár hodin, co jsme se vrátili z Nízkých Tater. Zažili jsme toho hodně. Mnohem poučnější mi ale připadá to, co jsme tam nezažili:

Nejeli jsme na Chopok lanovkou. Tedy soustavou kolejové dráhy, sedačkové a kabinkové lanovky.

Neskákali jsme v místním adrenalinovém centru bungee jumpingových trampolín s výhledem na Západní Tatry a s Chopokem za zády.

Nelezli jsme v Tarzanii.

Nekoupali jsme se Tatralandii. Pokračovat ve čtení „Co jsme neviděli v Nízkých Tatrách“

Kdo si hraje, nezlobí

sumava_bigr
Plyšový pes z Rumunska s námi musel na Šumavu, aby si rozšířil obzory. Jinak ale hračky nevozíme…

Hračky, hračky, hračky. Jsou všude. Ještěže do batohu se mi nevejdou! Jenomže s čím si teda chudák Kuba hraje, když jsme zrovna na cestě?

Jezdíme s gemou, ve které mívám stočení malý batoh na krátké výlety a nosítko. Aby si bral Kuba svůj batůžek s hračkami je dost nepraktické, hlavně když cestou někde usne, to by se s tím hrbem nevešel do nosítka.

Hračky prostě … nevozíme. Pokračovat ve čtení „Kdo si hraje, nezlobí“

Adrenalin na loupeživém hradě

saunstejn
Nahoru to šlo ještě dobře…

„Hele a co když se ti něco stane někde v lese, budete tam sami, co bude Kuba dělat?“ ptala se mě nedávno kamarádka.

Odbyly jsme to obě tím, že kdybychom měly přemýšlet nad černým scénářem, nemohly bychom vystrčit nos z domu, a dál jsme vedly na pískovišti takové ty normální řeči o dětech, kdy kdo chodí spát a co jaké dítě jí a nejí a tak.

Nenapadlo mě v tu chvíli, jak blízko budu za nedlouho fakt nebezpečné situaci.

Pokračovat ve čtení „Adrenalin na loupeživém hradě“